Případ amerického pilota T. Thomase Vzpomínka střelce amerického bmbardéru B-17G č. 915 Vincenta Martineze na akci 29. srpna 1944. Jeho dopis je uložen v Městském muzeu ve Slavičíně, okres Zlín. Popsal zde velmi plasticky atmosféru mezi letci na základnách v Amendole v jižní Itálii: Někdo se mnou surově třásl. Při tom neustále opakoval: "Seržante, vzbuďte se, prosím, vzbuďte se!" Probíral jsem se ze spánku těžce. Ve stanu byla hluboká tma. "Jsem Martinez, co ode mne chcete?" "Seržante, operační důstojník 429. squadrony mě poslal za vámi, že máte dnes letět! Musíte doplnit místo jednoho spodního střelce, kterého zadržel jako nemocného náš lékař na ošetřovně!" "To bude omyl, protože já jsem létal čtyři dny za sebou. Včera mi řekli, že budu mít dva tři dny volno. Jsem vyřízen, potřebuji si aspoň trochu odpočinout!" "Lituji, seržante, operační důstojník se také omlouvá, ale říká, že žádnou jinou možnost nemá. Musíte doplnit posádku letounu 915, kde je pilotem John Fitzpatrick. Je to na tomto lejstru. Máte hned vstát. Už jsou čtyři hodiny, ale stále ještě podávají snídani. Nemáte moc času, transport k letadlu bude v 5.15. Kdybyste měl obtíže, řekl operační důstojník, tak by vás tam mohl poslat džípem. Tak vstaňte z postele, ať mi tu neusnete!" Proklel jsem svou smůlu, ale nakonec jsem vylezl z postele, abych zbytečně nerušil ostatní spáče ve stanu. Byl jsem čtyři dny ve spodní věži, vmáčknut do malého prostoru, ztuhlý až ke křeči. To byla fuška, která mohla jednoho i zabít! Z toho byly dva přetěžké dny při náletu na Blechhammer a na Vídeň! Byl jsem vyčerpán tělesně i duševně, ale nakonec jsem se dokázal oholit. K dispozici jsem měl jen studenou vodu v helmě. Dobré holení je totiž nezbytné pro dobré přilehnutí kyslíkové masky, a neoholit se, to by v těch mrazivých výškách také mohlo stát život. V kantýně jsem si dovolil jen šálek čaje, protože jsem byl v letadle náchylný k "mořské nemoci", bál jsem se případného zvracení, a to by se mohlo za výškového letu v dolní věži škaredě vymstít. Nasnídal jsem se včas, abych chytil auto jedoucí do vybavovacího prostoru pro můj letový oblek a ostatní potřeby včetně záchranné soupravy, a šel na stanoviště letadla 915. Ostatní střelci již dokončovali své předletové prověrky. Pozdravil jsem, ale nezbyl mi už čas, abychom se vzájemně představili. Ten jsem potřeboval pro nezbytnou předletovou přípravu dolní střelecké‚ věže a vlastní předletovou přípravu. Již jsem si navlékal svou výstroj, když přišli oba piloti, bombometčík a navigátor. Shromáždili jsme se kolem nich, abychom vyslechli předletové instrukce. Důstojníci seznámili posádku s cílem plánovaného útoku. Poletí na šesté pozici ve vedoucí letce (squadroně - poznámka překladatele), které velí plukovník J. F. Cunningham. Ten je současně velitelem jejich 2. bombardovací skupiny, které poletí v celém proudu mise 263 jako poslední. Současně je seznámil s těm, které útvary letí před nimi a jak jsou seřazeny ostatní naše letky. Jako doprovod budou mít šest stíhacích skupin, které je budou krýt při průniku k cíli a po odpoutání po dosažení cíle. Flak asi nebude pro nás problémem, nacisté však zde mají silné soustředění stíhaček. Vrstevnaté mraky, se kterými se asi blízko cíle setkají, vytvářejí ideální podmínky pro přepad ze zálohy, takže všichni musí mít oči otevřené. Když jsem to všechno slyšel, znovu jsem se rozhlédl po celé posádce, ale nepoznal jsem nikoho z nich. Stejně by to bylo za časného ranního šera velmi obtížné, zvláště když si nasadili letecké kukly a brýle. Uklidnilo mne nakonec to, že to nebyli žádní nováčci. Byli teprve nedávno, v červenci, ale ponejvíce v srpnu, sesbíráni, aby vytvořili novou, stabilní posádku. V těch dvou měsících ztratili své dřívější druhy. Jen za červenec utrpěla 15. armáda dosud největší ztráty za dobu své existence. Ztratila zhruba jednu třetinu své bombardovací síly. - Náš čas k seřazení byl stanoven na 6.15 hod., takže jsem šel raději i s ostatními na palubu, abych provedl poslední prověrky. Start Jakmile 97. bombardovací skupina opustila startovac dráhu, zahájil startovní ruch plukovník Cunningham v čele 2. bombardovací skupiny, následován ostatními letkami podle stanoveného pořadí. Jako poslední vzlétla 2O. letka. U 2. bombardovací skupiny bylo zvykem, že mechanici pozemního personálu vyšli dopředu až k rohu jejích stanovišť, hlídali a pozorně naslouchali, jak zahřměly jim svěřené motory. To byla poslední prověrka barvy kouře a plamenů, vycházejících z výfuků, dále pozorování jaké- hokoliv jiskření či nezvyklých zvuků. Pak teprve šli na snídaní s tím, že si někde trochu pospí. Byli vzhůru celou noc a byli velmi unaveni. Krátce po sedmé hodině se 2. bombardovací skupina zařadila do svého postavení za 97. bombardovací skupinou 5. divize a celá formace směřo- vala přes Jaderské moře směrem na Balkán. Stále stoupali, aby dosáhli určené výšky 26.500 stop. Před pobřežím Jugoslávie poslali zprávu štábu 15. letecké armády v Bari, že právě přeletěli nad třemi malými mořskými, nejspíše německými čluny typu E, směřujícími maximální rychlostí na západ. Jinak byl rádiový a interkomunikační provoz omezen na minimum. Trasa 263. mise vedla přes střed jezera Balaton, u něhož byla tři velká německá letiště pro stíhačky. Byl to jeden z největších stíhacích komplexů ve východní Evropě, osazen zkušenými piloty luftwaffe a Maďar- ského královského letectva. Denně se s nimi utkávali jak Američané, tak Rusové, vyhánějící je od frontové linie zpět do oblasti Balatonu v Ma- ďarsku. Jezero Balaton tedy rozhodně nebylo místem, kde by se měla nějaká letka opožďovat. Tento den jako by 5. divize udělala na Němce dlouhý nos a překřížila střed jejich obranných zařízení. 5. divize byla ve velmi dobré sestavě, s výjimkou 2.bombardovací skupiny: Cunningham měl ve 249. letce letadlo (to, ve kterém letěl právě Vincent Martinez), které se začalo zpožďovat, 49. letka měla tak‚ jednoho zpožďujícího se a mimořádně se opožďovala celá 20. letka. Letci byli vzniklou situací znepokojeni a tušili nebez- pečí. William Tune byl velmi zkušený a zodpovědný velitel letky, ale zdá se, že měl ve své letce rovněž problémy. 20. letka se měla přiblížit až téměř na svou pozici, to znamená na 500 yardů, ale propadla se na vzdá- lenost 2.000 yardů. Je možné, že některé z letadel mělo poruchu na mo- toru a nemohlo udržet nezbytnou výšku. Přes tyto problémy je William Tune udržel v dobré formaci. Stručné oficiální záznamy z této bojové akce - důvod, proč 20. letka jednala tak netypicky, nevysvětlují. Všechny stroje byly při opouštění Amendole v pořádku. Pozemní čety by ostatně nikdy nedovolily, aby nespolehlivé letadlo odstartovalo, a nikdo by také nemohl očekávat, že by posádka na takovém stroji letěla. Ať již byl problém jakýkoliv, vznikl až během cesty. W. Tune tvrdohlavě udržoval stroje své letky mezi sebou v sevřeném útvaru a pokračoval směrem k cíli. Asi v 9.45 se 2. bombardovací skupina vynořila z mraků a střelci hlá- sili tři německá výzvědná letadla, letící více než tisíc stop níže. Tato výzvědná letadla přesně kopírovala jejich let a bylo jasné, že podávají informace svým velitelům. 2. bombardovací skupina přeletěla Nové Zámky asi v 10.28 hod. Za minutu již z různých letek docházely zprávy, že další dva Fw 190 letí paralelně s nimi ve vzdálenosti něco více než 1.000 yardů. V 10.40 hod. Cunningham upozornil velitele letek, že jejich stíhací doprovod má přiletět v nejbližších 2 - 3 minutách, a va- roval střelce, aby nestříleli, jestliže se někdo z těchto letadel obje- ví. Katastrofa se blížila... Vzpomínky důstojníka 2LT Tayne L. Thomase, pilota B-17G č. 096,jednoho z deseti havarovaných letadel (originál dopisu je ve slavičínském muzeu) "Byla to 20. mise naší posádky. Nad Československem jsme stále stoupali do výšky 25.600 stop, když v mracích za námi letělo 15 - 20 německých messerschmittů Bf 109 a nějaké Fw 190. Jejich útok byl náhlý a překvapi- vý. Byla protrhaná oblačnost, kterou využili němečtí stíhači jako úkryt, aby mohli zaútočit v pravý čas. Vypálili na naši formaci dávku raket, ty začaly vybuchovat všude kolem nás. Dostali jsme zásah do levého motoru č. 2, který je vedle trupu. Raketa motor zapálila a vedlejší motor č. 1 po- škodila. V předním oddílu letadla za palubní deskou začalo hořet. Druhý pilot i já jsme byli připevněni svými upínacími pásy. Explozí jsem narazil hlavou na postranní okno pilotn kabiny a druhého pilota to vrhlo na půl cesty k chodbě. Viděl jsem v předním oddíle zmatek na stanovišti navigá- tora a bombometčíka, které výbuch odhodil na podlahu v zadní části oddílu. Mechanik visel na spodní části horní střelecké věže. Navigátor a palubní mechanik pak vzali hasicí přístroje a hasili plameny. Volal jsem inter- komem ostatní členy posádky, ale nefungovalo to. Dveře byly zavřeny, takže jsem přes pumovnici neviděl. Požár jsme již měli pod kontrolou a já jsem se pokusil znovu volat interkomem, ale bez výsledku. Dal jsem tedy zvonkem signál k přípravě na opuštění letounu, nepamatuji se však, zda zvonek zvonil. Navigátor, bombometčík a mechanik měli již své padáky a odešli do radiooddílu a střeleckého oddílu zkontrolovat, zda jsou ostat- ní členové posádky připraveni. Pak jsem zvonil signál k opuštění letadla. Náhle jsem však byl zaskočen velmi silným teplem a rudými plameny. Pokud si pamatuji, narazil na mou tvář a celé tělo silný proud vzduchu, to jsem již padal k zemi s neotevřeným padákem. Pokoušel jsem se uchopit D-kroužek padáku, ale vítr se mnou otáčel a kroužek na popruhu padáku kmital tak, že jsem ho nemohl uchopit. Musel jsem být asi 1.500 stop nad zemí, proto- že jsem již dobře rozpoznával vše pod sebou i na horizontu. Konečně se dostal můj levý popruh padáku nahoru, podařilo se mi kroužek uchopit a zatáhnout. Padák se konečně otevřel, ale protože jsem měl překřížené popruhy, dostal jsem prudkou ránu do obličeje. To mě částečně omráčilo a též moje rameno znecitlivělo. Měl jsem již malou výšku a viděl jsem, že asi dopadnu na stromy mezi obdělávanými poli. Padák byl sice otevřen, ale ne docela, takže jsem se stále otáčel. Pak kolem mne s hukotem proletěla hořící nádrž. Přistál jsem dosti tvrdě na záda a uhodil jsem se vzadu do hlavy. Vzpo- mínám si, že jsem ležel omámen na zemi, díval se na oblohu a pozoroval německou stíhačku, která letěla kolem. Později jsem se dozvěděl, že při druhém průletu havarovala. Měl jsem strach, že moji polohu ohlásí poze- mním jednotkám a ty mne zde najdou. Bolelo mě celé tělo, nejvíce hlava. Zjistil jsem, že v záhlaví krvácím. Nohy jsem měl popálené, ještě že jsem měl vysoké boty, ty mne ochránily od větších popálenin. Plazil jsem se mezi stromy a chtěl jsem ukrýt svůj padák pod nízkým křovím. Díval jsem se, jestli neuvidím někoho z naší posádky, neviděl jsem však nikoho (všichni se zabili - poznámka autora). Vynořil jsem se z úkrytu a spatřil jsem muže a malé děvče, staré asi 10 let (její svědectví je uloženo ve slavičínském muzeu), kteří mě z malé vzdálenosti pozorovali. Šel jsem k nim a pokoušel jsem se s nimi dohovořit. Při rozloučení mi muž podal ba- líček s jídlem. Došel jsem na vrchol kopce a pak jsem mezi stromy pokra- čoval jihovýchodním směrem podél horského hřbetu. Spěchal jsem, abych byl z toho místa co nejdříve pryč. Bylo pozdě odpoledne a ochladilo se. Pokračoval jsem dolů svahem, okli- kou jsem obešel kolem přízemního domku a vyhýbal jsem se lidem. Večer druhého dne jsem přišel k řece. Vyzul jsem si boty, a svázal je k sobě tkaničkami, měl jsem totiž v úmyslu svázat si také svoji kombinézu a spod- ní oblek a tak přeplavat řeku. Když jsem se začal svlékat, uslyšel jsem jak někdo přichází. Kousek za sebou jsem uviděl mladého muže. Říkal mi něco, já jsem mu sice nerozuměl, ale pochopil jsem jeho gesta, abych ne- chodil za řeku. Ukázal směrem k mostu a řekl slovo "deutsch". Porozuměl jsem, že most hlídá německá stráž, řeka že se jmenuje Váh a vzdálené měs- to je Trenčín. Opět jsem se obul, odešli jsme mezi stromy a tam jsem měl čekat. On pak běžel dolů k větší budově a já jsem zůstal v hustém křoví. Za nějakou dobu vyšli z budovy nějací lidé a dívali se směrem ke mně. Zů- stal jsem však schovaný, a tak mne hledali a volali na mě. Měl jsem pocit, že jsou přátelští, a proto jsem před nimi vystoupil z úkrytu. Ten mladík byl rád, že mne zase vidí. Jako důkaz, že jsem skutečně Američan, jsem jim ukazoval svůj prsten příslušníka amerického letectva. (Toho mladíka, ale to byl již starší pán, jsme potom navštívili a jeho svědectví je ve slavičínském muzeu) V domě, byla to cihelna, jsem zůstal asi tři dny. Rodina, která zde žila, o mne obdivuhodně pečovala. Přicházeli za mnou i jiní lidé, jeden z nich mluvil velmi dobře anglicky. Řekl mi hodně informací a také to, že kdybych zde byl dlouho, měli by z toho nepříjemnosti. Domluvili jsme se, že najdou někoho, kdo mi umožní jít dál, že však musím do té doby počkat. Časně ráno pak přišli do cihelny dva četníci, kteří měli spojení s povstaleckou armádou (SNP - moje poznámka). Přes most i přes německé hlídky mne bez problémů převedli až do slovenských vojenských kasáren, kde mne ukryli přes noc. Ráno přijeli zase ti dva četníci autem, naložili mne a odjeli jsme východním směrem. Projeli jsme bez problémů několika německými kontrolami, přičemž mě vydávali za hluchoněmého, který uprchl z tábora a kterého nyní vezou zpět. Kolem poledne jsme přijeli do malého městečka na náměstí. Tam za chvíli naložili ještě jednoho mladého muže, který se ustrašeně rozhlížel a choval se nejistě. Byl to Robert Donahue, zadní střelec z vedoucího letadla naší squadrony (letky). V noci jsme spali v krásné krajině v domě starších manželů, velmi pří- jemných. Měli kontakty na partyzány a poskytovali potřebným pomoc. Krát- ce po našem odjezdu byli však bohužel zatčeni. Příštího rána přijelo asi 5 aut se slovenským generálem a jeho dopro- vodem a my s naším autem jsme se připojili k nim. Generál se v každé vesničce zastavoval a mluvil s lidmi. Partyzán, co jel s námi v autě, ho neměl rád. Já ani Robert jsme nevěděli proč. Snad proto, že mezi lidmi šířil kapitulantskou náladu, možná to ale chtěl pro jejich dobro. Prohlásil však, že s ním vzadu jedou dva američtí letci. Když jsme pak dojeli do další vesnice, hned jsme byli obklopeni lidmi, zatím co on jednal se starostou. Pozdě odpoledne jsme dorazili do vojenské posádky v Banské Bystrici, kde jsme se mohli vyspat a vykoupat. Ale ještě dříve jsme byli na hlavním povstaleckém štábu, kde v předsíni seděl onen slovenský generál. Po chvíli, když jsme odcházeli, bylo slyšet někde za budovou kulometnou palbu. Nikoho to nevzrušilo a všichni šli dál za svou prací. Bylo nám řečeno, že ten "kapitulantský" generál byl toho dne zatčen. Velitel posádky nás srdečně pozdravil a sehnal pro nás přes majora Markose nějaké peníze. V kavárně jsme pak potkali nějakého Thomese, amerického občana, který se vrátil do Československa s rodiči, když mu bylo 12 let. Měl kolem 45 let. Dělal nám pak tlumočníka spolu se slo- venským desátníkem Janem Surovcem, který organizoval celou naší cestu a doprovázel nás až k veliteli posádky. Thomes spolupracoval s povsta- leckém štábem i s BBC a jejím prostřednictvím jsme o sobě podali zprávu našemu velitelství v Itálii v Bari. Druhý den po příchodu do Banské Bystrice se k nám připojili ještě po- ručík Walter Leach a seržant Delos Miller. Partyzáská rozvědka sice již věděla, že se organizuje náš odlet, ale neřekli nám to. V neděli 17. září jsme šli do cukrárny na hlavní ulici a slyšeli jsme nad městem zvuk stíhaček. Mysleli jsme si, že jsou to Němci nebo Rusové, a potom jsme uviděli, že to jsou naše mustangy. Po hlavní ulici jelo auto, trou- bilo a hledalo Američany. Naskočili jsme a odjeli na letiště Tri duby, kde už čekaly dvě B-17 s běžícími motory, které přivezly na Slovensko členy mise OSS, vedené poručíkem Holtgreenem, a plukovníka (střídal ji- ného plukovníka, který byl styčným důstojníkem ruských partyzánů v pov- staleckém prostoru). Rychle jsme nasedli a odstartovali směrem na Bari. Z letiště Tri duby odletěli tito letci: Thayne L. Thomas, Robert D. Donahue, Clarence B. Jackson, zmíněný Čechoameričan Thomes a dalších šest amerických a australských letců. (Pan T. Thomas se narodil v roce 1922, po válce dále sloužil u letectva, prodělal válku v Koreji a po 23 letech vojenské služby skončil jako pod- plukovník na letecké základně v Texasu. Byl ženatý, měl dva syny a dvě dcery. Zemřel 6. 7. 1996.) Vzpomínky SSGT Roberta D. Donahue, zadního střelce B-17G č. 159: (Originál dopisu je ve slavičínském muzeu) "Takto si vzpomínám na akci dne 29. srpna 1944: Přistál jsem bez botů asi 30 m od dvou osob, pracujících na poli. Zamával jsem na ně a oni zamávali na mne. Pak jsem začal balit svůj padák, ale všiml jsem si, že směrem ke mně utíká asi 100 osob. Odešel jsem proto do lesa, vzdáleného asi 30 m, a dal jsem se do běhu. Zastavil jsem se, pokusil se ukrýt svůj padák, jak možno nejlépe, a pak jsem se znovu dal do běhu. Přešel jsem na chodník, za nímž bylo křovisko asi 10 m široké. Zalezl jsem do křoví a lehl si na břicho. Asi po pěti minutách přišlo mnoho lidí, kteří mne hledali. Minuli mne, ale myslel jsem si, že určitě mohli slyšet, jak mi mlátilo srdce... Zůstal jsem tam ještě nějakou hodinu, ale pak jsem si pomyslel, že by bylo lépe odejít. Měl jsem s sebou soupravu první pomoci, která obsaho- vala mapu, osm dolarů a malý kompas. Dal jsem se na cestu ve směru, který vedl z Německa. Šel jsem celý večer. Právě jsem přešel malý potok a lezl na jeho druhý břeh, když ke mně přiběhl malý psík a začal na mme štěkat. Na psa kdosi křičel a pak se někdo šel podívat, proč ten pes štěká. Přitiskl jsem se k zemi za hromadu hlíny, a tak mne vůbec nespatřili. Asi šli právě domů po práci na poli. V tu dobu začalo pršet. Schoval jsem se pod strom, ale i tam jen lilo, a tak jsem se začal ohlížet po nějakém lepším úkrytu. Uviděl jsem jakýsi seník, byl prázdný, jenom trochu sena na podlaze. Trochu jsem ho poshr- noval a zakutal jsem se do něj. Bylo to tak příjemné, že na to dodnes vzpomínám. Nejprve jsem si chtěl jen tak poležet, ale usnul jsem a probudil se až na druhý den. Vydal jsem se na cestu a představoval jsem si, že tak pů- jdu až do večera a potom teprve vejdu do nějakého selského stavení s prosbou o pomoc. Ale již okolo poledne jsem při chůzi pěšinou do kopce narazil na dva chlapce, kteří tam sbírali klestí. Uviděli mne, a tak jsem tedy šel k nim. Byli tak asi patnáctiletí. Měl jsem u sebe nějaké cigarety, tak jsem jim nabídl a oni je ochotně přijali. Zapálil jsem jim a řekl, že jsem Američan. Nezdálo se, že by tomu rozuměli, ale jeden z nich na mne ukázal a řekl: "Ingliš?" Přikývl jsem, to je doopravdy nad- chlo a ukázali mi správnou cestu, kudy bych měl jít. Dal jsem se dolů po pěšině a nedošel jsem daleko, když jsem narazil na cestu, po které jela na povozu dvojice starých lidí. Pomocí posunků jsem jim vysvětlil, že jsem americký letec a přistál jsem na padáku. Zdálo se, že mi rozuměli, stará žena slezla dolů, vytáhla z kapsy šatu skývu chleba a několik ma- lých hrušek a podala mi to. Pravděpodobně to byl jejich oběd na ten den. Bylo to typické, jak se mnou váš lid jednal. Nikde není lepších lidí. Pak mne zavezli dolů do malé vesnice, kde vyšel z domu nějaký muž - byl to asi jejich starosta - a prohledal mne, jestli nemám zbraň. Nato mne vzal k nim domů a hned mi dali najíst. Jídlo bylo horké, takže to byl asi jejich oběd. Krátce potom tam vešel jiný muž a s ním jsem pak šel do jiného domu na okraji vesnice. Tam mi zase nabídli jídlo, které jsem se snažil sníst, protože jsem je nechtěl urazit. Nemohl jsem je přesvědčit, že jsem se právě najedl. Zkoušel jsem pomocí své mapy, která byla v angličtině, zjistit, kde se nacházím a kudy by bylo nejlépe jít dál. Byli velmi laskaví, ale nedovo- lili mi, abych odešel. Brzo nato vešel dovnitř starý pán, podíval se na mne, roztáhl ruce a zvolal anglicky: "Ježíši Kriste, Američan!" Tento muž odejel kdysi do Ameriky, žil tam dvacet pět let a pak se vrátil do- mů. Když ještě žil v Americe, bydlel asi dvacet minut chůze od mého do- mu v Pittsburgu. Tak jsme si pěkně a dlouho popovídali. Pak mi řekl, že se mi zdejší lidé chystají pomoct. Radil mi, abych je poslechl, že mne chtějí odvést na bezpečné místo. Jedno mladé děvče mi pak podalo pár botů, abych si je obul, ale musel jsem je vrátit. Nato mne posadili dozadu na nákladní auto, zavezli do obchodu do větší- ho městečka, kde jsem dostal pár pracovních bot. Pak jsem byl odvezen k vojenské budově a zaveden dovnitř. Zde byli již další Američané, kteří byli sestřeleni téhož dne jako já. Byl nám přidělen mladý slovenský vo- ják jménem Jan Surovec (dnes již nežije - moje poznámka), který uměl anglicky. Toho večera jsme se dívali z oken a viděli jsme německé vojáky, kteří se procházeli ulicemi. Jan nás ujistil, že nemusíme mít obavy, pokud Němci nevědí, že tady jsme. Příští ráno po snídani nám řekli, že nás budou muset dostat odtud pryč. Pak jsem potřeboval jít na záchod, a když jsem se vrátil zpět do míst- nosti, kde jsme měli čekat, byl tam zmatek a čtyři Američané chyběli. Jan mne vzal k oknu a já jsem viděl své přátele, jak pochodují pod ně- meckou stráží. Nato jsme s Janem šli do suterénu, kde jsem se převlékl do slovenské vojenské uniformy. Potom jsme Jan a já šli městem, zdravíce důstojníky, a bylo tu i mnoho dalších vojáků, kteří odcházeli z kasáren, protože začalo povstání proti Němcům. Potkaly mne různé příhody, z nichž za zaznamenání stojí zvláště jedna. Já a Jan jsme přišli do jiného města, kde mne nechal na rohu, zatímco on vešel do budovy, aby - jak se domnívám - převzal další rozkazy. Když jsem stál venku v uniformě, jeden muž se mne na něco ptal, a já jsem samozřejmě nedovedl odpovědět. On se rozčílil a brzo kolem nás bylo asi deset mužů, kteří do mě žďouchali a postrkovali mnou. Tu se objevil Jan, vysvětlil jim situaci a mně se dostalo hojného objímání i polibků. Pak mne Jan zavedl do jednoho domu v zastrčené ulici, kde mi dali najíst, dostal jsem civilní šaty a uložili mne ke spánku. V časných hodinách jsem byl probuzen a zaveden k autu, které parkovalo v jiné ulici. Tam mi ukázali muže, sedícího na zadním sedadle, v němž jsem hned rozpoznal pilota z naší squadrony, poručíka Thomase (havaroval na jiném místě). Byl jsem rád, že ho vidím, a on byl zpočátku také rád. Když ale poznal, že mu nebudu moc užitečný, jeho radost opadla. A to mu vyčítám. Zavezli nás až do Banské Bystrice, kde jsem se setkal se dvěma dalšími Američa ny: byl to kapitán Leach, který se projevil jako správný chlap, a ser- žant Clayton Miller. První večer jsme večeřeli se štábními důstojníky. Po jídle s námi zůstalo několik mladších důstojníků, a protože my jsme neměli žádné pe- níze, poslali pro láhve s pitím, které jsme statečně vypili. Zatím co Miller hrál na piano a pokoušel se zpívat slovenské písně, oni se sna- žili zpívat zase naše. Několik hodin poté přišel vyšší důstojník a pořádně je "setřel", že budí lidi. Odešli jsme společně napříč "cvičákem", objímajíce pažemi jeden druhého. Mám na to nádhernou vzpomínku. Mohli jsme popustit uzdu ve všem, co jsme chtěli, a tak jsme procházeli městem a mnoho lidí nás pozvalo na návštěvu k obědu nebo k večeři. Jedna příhoda mi utkvěla v paměti: do svého domu nás na celý den pozval majitel pivovaru. Dostalo se nám tolik pozvání k návštěvám, že jsme ne- mohli ani všechna přijmout. Všichni jsme pak šli ráno k holiči dát se oholit. Nepamatuji se na jeho jméno, ale byl to Čech (byl vycvičen v Anglii a pak padákem vysazen na Slovensko, aby zde pomohl v odboji proti Němcům) a byl to on, kdo nám zařídil náš odlet ze Slovenska. Měl rádiový styk s Anglií, odkud byl navázán kontakt s Itálií. Odtud nám poslali dvě B-17 s krytím asi tuctu stíhaček P-51, které nás doprovodily domů. Chci dodat, že tak přátelské lidi jako na Slovensku nikde jinde nena- jdete. Když jsem se dostal do Foggia v Itálii, dali mi mé papíry, abych se vrátil do USA. Zde jsem byl poslán do školy pro budoucí instruktory v letecké střelbě. Když jsem školu skončil, nikdy jsem instruktora ne- dělal, protože válka skončila." Robert Donahue po válce pracoval jako poštovní doručovatel. Žije (možná už ne) ve státě Pensylvánie, nyní je již v důchodu, a neztrácí svů životní optimismus.