V o j e n s k á   s l u ž b a -------------------------------- O tom, jak vykonávali obyvatelé zdejšího kraje vojenskou či podobnou službu ve starších dobách nemáme zpráv. Jisté však je, že se v dějinách střídala období, kdy zdejší lidé, nebo aspoň někteří, sloužili svému pánovi v rámci svých poddanských povinností (též on sám musel v dobách válečných plnit své manské závazky), v jiných obdobích sloužili někteří naši občané jako najatí žoldáci za plat (případně za kořist) a tak si zvolili vojenské řemeslo za svoji obživu. Mezi těmito temnějšími místy se vyskytují i světlejší místa v našich dějinách, kdy se lidé chápali zbraní dobrovolně, kdy nebojovali za plat, ale za lepší život, za sociální či náboženskou svobodu, jak tomu bylo třeba za husitských bouří či v různých lidových povstáních, kterých bylo zde na Valašsku dosti. Nechť je tato kapitola jen doplňkem celkové statě o politických událostech. Ve 13. a 14. století si panstvo drželo na svých statcích své žoldáky pro vlastní bezpečnost, někdy i pro agresivní účely vůči svým sousedům. Panské posádky bývaly v počtu 10 - 100 lidí, většinou najatých z ciziny (např. z Vlach, to je z Itálie). 1420 na Moravě sílí husitské hnutí. Našim krajem v tyto doby procházela mohutná husitská vojska, k nimž se pravděpodobně přidávali nejradikálnější obyvatelé, případně se uchylovali na hrad Brumov, tenkrát silnou baštu husitů. 1448 na Brumově ve zbrojnici se nacházelo: 3 bečice salnitru (dusičnan sodný, podstatná část tehdejšího dýmového střelného prachu), 3 bečice prachu, 47 píščel (dlouhé, tenké dělové hlavně, předchůdce pušek), 8 zlomkuov od píščel (roztržené hlavně, z nich se odlévaly nové), 2 houfnice, 2 tarasnice, 8 kotlíkuov (na rozehřívání smůly, ta se vylévala z hradeb na útočníky), 3 rožně (na ty kotlíky), 1 moždýř a jisté množství olověných kulí. 1458 po likvidaci husitských vojsk se někteří bojovníci dali do žoldáckých služeb na hradních posádkách. Tak na hradě Žebráčí sloužil nějaký Malý ze Slavičína, v Trenčíně ve službách Jana Jiskry z Brandýsa sloužil jistý Medvěd ze Slavičína. 1520 - 1530 za tureckých válek uložili moravští stavové jednotlivým držitelům panství, aby do války vypravili kompletní zbrojní koně (samozřejmě s vyzbrojeným jezdcem): tak Petr Vlachovský měl dodat 3 koně, Jiří Vlachovský (Divnice) pouze jednoho koně (podle velikosti statku). Panstvo však raději místo skutečného koně a jezdce posílali jen peníze a tak se v daňovém systému začal používat výraz "zbrojný kůň" (Gildpferd, Scheflpferd) = poplatek, ne skutečný kůň. Na světlovském panství měly jednotlivé vsi povinnost stavět na hrad střelce (později se z této povinnosti mohla ves vykoupit). 1550 Moravou projíždělo 30 jezdců, zvaní ausrejtaři, působili jako bezpečnostní stráž, většinou chytali zloděje. 1595 na konci 16. století bylo stálé vojsko v uherských pevnostech (např. Trenčín). Císař Ferdinand sice chtěl zavést stálé vojsko pro celou říši, z finančních důvodů se mu to nedařilo. Biskup platil za každého arkebuzíra (voják na koni) do svého vojska 15 1/2 zlatých. (!) 1613 polní hejtman bral ročně žold 30 zl. 1615 cena vojenských potřeb: zbroj pěšáka 15 zl,zbroj rejtara s rukavicemi 10 zl, mušketa 2 zl, arkabuzarka 5 zl, německá rejtharka (střelná   zbraň) 3 zl, dlouhá ručnice 4 zl, kuše na střílení olověných kulek 5 zl, moždýř ke střílení 200 zl, halapartna 1 zl, polní buben 5 zl. 1619 za stavovského povstání byla organizovaná tak zv. zemská hotovost (vojsko z poddaných, vyzbrojené kosami a cepy), v bojích se však nemohla uplatnit, v těch rozhodovali jen profesionální žoldnéři. 1620 pěší voják dostával žold 6 - 9 zl měsíčně. Byli najímáni hlavně z ciziny, domácí lidé až později. 1621 za valašského povstání se poddaní z brumovského i světlovského panství aktivně zúčastnili bojů proti císařské armádě, v letech 1640 - 1650 pomáhali švédským vojskům jak v zásobování, tak v menších bojových oddílech. Kompanie se skládala (v závorce denní žold): 1 kapitán (4 zl), 1 fendrich (1,5 zl), 1 forýr (27 kr), 1 vachmistr (28 kr), 1 barvíř (bradýř ?) (17 kr), 5 korporálů (2 zl 12 kr), 2 bubeníci (36 kr), 1 pískař (18 kr), 1 kaplan (1 zl), 100 soldátů (9 kr). 1 libra (= O,5 kg) prachu stála 2 zl 45 kr. 1622 jízdní císařský pluk se skládal z 5 karnet (v každé asi 100 koní): plukovník 20 zl denně, nejvyšší lejtnant 12 zl, vachmistr 10 zl, vachmistrův lejtnant 2 zl, kvartýrmistr 2 zl, profous 1 zl, trubač 1/2 zl, bubeník 1/2 zl. V každé karnetě byl rytmistr 6 zl, lejtnant 4 zl, fendrich 3 zl, 2 kapráli po 1 zl, forýr 30 kr, 100 rejtarů po 24 kr denně. Pluk pěchoty měl v podstatě totéž, v průměru měl 1500 mužů. 1649 některé císařské pluky byly pro finanční potíže vyplaceny a rozpuštěny (obdankovány), vojenské potřeby rozprodány. Některé pluky však byly pomalu stabilizovány, stal se z nich základ stálého vojska. 165O vojáci byli do vojenské služby verbováni, to znamená, že se na veřejném místě dělal nábor: na návsi stál stůl, kde se zapisovali vojáci a byla jim zaplacena záloha (verbuňk). Verbíři získávali vojáky přímo do svého pluku. Pořizovací cena jednoho vojáka s koněm (tak zv. "porce") byla 13 a 1/2 kr denně (v penězích nebo v naturáliích). 1655 pěší voják dostával 6 kr denně, jezdec 12 kr, při ubytování v pustém domě navíc 2 kr. Vojáci si svůj žold vylepšovali tak, že se často toulali krajem za kořistí nebo loupili na cestách. Důstojníci podváděli ve svůj prospěch tak, že brali peníze i pro vojáky, které neměli: noví vojáci měli doplňovat stav po starých, zemřelých nebo sběhlých, důstojníci je však hlásili dále a jejich peníze si nechávali. Při kontrole si plukovníci najímali tuláky i ženské, nebo si půjčovali vojáky z jiných pluků. 1657 zákaz verbování usedlých poddaných, zákaz násilného verbování (verbíři je lákali do hospod, kde je opili a tak od nich získali slib nebo podpis, byla jim dána záloha, která je pak zavazovala). 1658 náklady na vydržování ("porce") vojáka 8 kr, na koně 6 kr. Za švédsko-polské války byly zvýšeny stavy císařské armády. Velká část důstojníků i posádkových velitelů nebyli katolíci. Lidé, žijící v bídě se dávali ze zoufalství naverbovat, na vojně byla naděje na lepší živobytí. Důstojníci je brali raději než nějaké tuláky. 1659 jízdní pluk (880 mužů) měl 10 setnin, pěší pluky (1530 mužů) též. Při těchto plucích bylo i dělostřelectvo. V Uhrách byly dragounské pluky o 6 setninách. Generálové byli Montecucoli a de Souches. Vojáků bylo využíváno k trestání a k exekucím: kdo dlužil berní poplatky, dostal domů vojáka k živení na 3 týdny, když to nepomáhalo, dostal druhého i další, dokud nezaplatil. 1663 několik set ozbrojených Valachů bránilo průsmyky proti vpádu Tatarů. 1677 z obavy před vpádem Turků z uherské strany bylo ozbrojeno 800 Valachů na podporu císařského vojska. 1684 opatření vojáka oděvem a pobočnou zbraní se platilo ze zemských peněz, mušketu dostal z císařské zbrojnice. Uniforma byla barvy světle šedivé (později tmavě šedivé),k tomu ranec, rukavice, 2 páry střevíců, 2 páry punčoch, klobouk, svrchní kabát a krátkou kamizolu. Poboční zbraň byla šavle nebo kord, řemení, tobolka na patrony (vše i oděv v ceně 18 zl, později až 40 zl). Při vytažení do pole dostal voják 2 zl na ruku a žold na půl měsíce. 1695 zvýšen náklad na naverbovaného vojáka z 18 zl na 24 zl. 1702 náklad na vyzbrojení nového vojáka byl již 28 zl, roku 17O3 již 33 zl. 1703 platy hajduků (obránci moravsko-uherských hranic za žold) měsíčně: hejtman 30 zl, šikovatel 9 zl, písař 6 zl, kaprál 4 zl 30 kr, prostý hajduk 3 zl. Prostým hajdukům byl žold jen málokdy vyplácen. Noví vojáci již nebyli jenom verbováni (nábor dobrovolníků), ale i rekrutováni, to znamená, že každé panství dostalo určitou kvotu, kolik musí odvést nových vojáků (rekrutů). Např. při tvoření nového praporu myslivců (1000 mužů) na 50 usedlých (selská hospodářství) připadl jeden nový pěší myslivec, na 100 usedlých jeden jízdní myslivec. Panstvo (šlechta, držitelé panství) pak získávalo rekruty různým způsobem (penězy, násilím, jako trest a podobně). Rekrutování nebylo zavedeno najednou, ale nejdříve jako doplněk neúspěšného verbování. 1705 náklad na vybavení vojáka byl 35 zl. 1706 náklad na vybavení pěšáka 25 zl, kyrisnického koně 67 zl, dragounského koně 52 zl. (kyris - viz 1770) 1730 velké rekrutování do armády (válka s Turky u Bělehradu). 1735 toho roku proběhlo rekrutování nových vojáků dvakrát. K povinnostem poddaných patřily kromě roboty i vojenské přípřeže, sedláci museli svými povozy vozit vojáky nebo vojenský materiál. Tato povinnost trvala ještě po zrušení roboty, viz 1860. 1740 vybavení vojáka: kabát v ceně 7 zl 22 kr, kamizola 3 zl 8 kr, kalhoty 1 zl 20 kr, klobouk 1 zl 3 kr, tornistra 20 kr, 2 košile po 51 kr, 2 nákrčníky po 8 kr, 1 pár bot 1 zl 15 kr, ponožky 40 kr, kamaše 27 kr, bajonet 4O kr, patrontaška 2 zl 24 kr, řemení 36 kr. 1744 za války dostávali vojáci 17 kr denně. Pekař v armádě měl 18 zl měsíčně. 1746 - 1756 z vasilského manství (patřilo biskupovi) vodili rekruty až do Olomouce, jezdil s nimi biskupský úředník. Výdaje na cestu museli platit poddaní (též jídlo a pití), stěžovali si u biskupského inspektora. Roku 1755 to byli 3 rekruti, 1756 to byli 4 rekruti. 1750 rakouské dělostřelectvo bylo modernisováo, místo těžkých kusů byla děla lehká, pohyblivá, uplatnila se v poli i při obléhání. 1753 od toho roku bylo zavedeno rekrutování vojáků všude, to znamená, že se stanovila potřeba vojska na jednotlivá města a panství, ta musela určitý počet rekrutů odvést (proto bylo 1754 první sčítání lidu). Rekruti byli vybráni vrchnostenskými úředníky (třeba nepohodlní mladí muži, nebo za nějaký trest), obyčejně v noci pak chytáni panskými služebníky, nebo někdy i získáváni dobrovolně (za peníze, či za nějaké výhody pro ostatní členy rodiny). Vojenská služba byla však v podstatě postrachem lidu, byla totiž doživotní. Puška stála 11 zl. 1757 rakouské vojenské uniformy: - jedni měli bílé kalhoty, bílý spodní kabát, bílý vrchní kabát, barevné záložky na rukávech a široké lemování vpředu u zapínání (buď červené, černé nebo modré), černé boty a černé kamaše na knoflíky až nad kolena, černý třírohý klobouk bíle lemovaný, krátký bodák, paruka s copem. - jiní měli červené kalhoty a vrchní kabát bez předního lemování, vzadu měl připnuté šosy červeně podšité, dlouhou rovnou šavli. - jiní měli boty do půl lýtek, vrchní kabát bílý s barevnými pruhy a záložkou u rukávů (modré nebo červené), téže barvy dlouhé kalhoty a spodní kamizolu se zlatými (husarskými) pruhy, zahnuté šavle. - důstojníci měli černé třírohé klobouky, uvnitř byla železná výztuha - kasket (polsky se jmenuje klobouk kašket). 1 loket bílého vojenského sukna stál 1 zl. Vojsko již užívalo modernější karabiny. 1762 velké verbování pro císařskou armádu. 1763 počet rekrutů pro Moravu se rozepsal na jednotlivá panství a ta je musela splnit: buď jim zaplatit (45 - 60 zl na ruku), nebo je chytit - až 20 lidí chodilo pozdě večer s rychtářem nebo s fojtem (drábi, myslivci, panští úředníci), obklčili usedlost a chytali vyhlédnuté mladíky. Těm se někdy podařilo schovat se nebo uprchnout. Někdy po neúspěšném lovu sedlákovi zabavili dobytek, nebo bili rodiče. Chycený rekrut byl několik dní zavřený ("na vychování"), obec to musela platit (hlídání, jídlo, odvoz). Z bohatších rodin se měli možnost z vojenské služby vykoupit (30 - 60 zl), anebo poslat za sebe jiného rekruta (toto platilo ještě v 19. století, máme doklady ze Slavičína). Rekrut musel mět vojenskou míru 5 střevíců 4 coule (= 170 cm). Z vojny se vraceli přestárlí vojáci, pro službu již nevhodní, nebo invalidní. Obdankovaný (propuštěný) voják mohl dostat chalupu po jiném rekrutovi nebo pustou (když nějaká taková byla), většinou však bydleli u příbuzného nebo v obecní pastoušce, a dostávali 4 kr denně "graciál" (něco jako vojenský důchod). Propuštěný kaprál dostal povolení šenkovat (čepovat a prodávat pivo, víno). Vojačky - ženy vojáků braly také žold 2 kr denně, přivydělávaly si praním, šitím, "utěšováním" vojáků a jinými službičkami. 1770 složení rakouské armády: pěchota, granátníci, kyrisníci, huláni, husaři, dělostřelci, trén, zákopníci. Žold vojáků byl 7 kr denně. Při úmrtí císařovny Marie Terezie dostal každý voják i důstojníci až po feldmaršála svůj měsíční žold. Granátníci (granatýři, grenadýři) byli vybraní vojáci (jako v pozdějších letech gardisté), vysocí, spolehliví, bez trestu. V rakouské armádě bylo 20 granátnických praporů jen ve větších městech. Setnina granátníků měla 1 šikovatele, 4 desátnky, 2 bubeníky, 2 pištce, 2 tesaře. Uniformu měli bílou, červený límec, červené výložky a šosy, černé kamaše nad kolena, vysokou huňatou čepici (ostatní vojsko mělo menší čepice "čáky"), měli pušku, černou kabelu a cop. Tesaři měli místo pušky sekeru a mohli nosit plnovous. Kyrisníci byla těžká jízda, jezdci měli na hrudi těžký železný krunýř - kyris. V rotě kyrisníků byl 1 rytmistr, 1 vachmistr, 1 písař, 1 felčar, 1 trubač, 1 sedlář, 16 vojáků na koni, 5 vojáků pěších. 1771 vojenská komise ve svém hlášení uvádí, že mladí lidé jsou nízkého vzrůstu a často i zakrnělí, poněvadž již v útlém věku je na robotu honí. 1773 od vojenské služby byli osvobozeni: vrchnostenští zřízenci a úředníci, samostatní selští hospodáři a jejich nejstarší synové. Odvod k vojsku byl někdy i výrok soudu jako trest, někdy to byl prostředek k odstranění mladých nepohodlných mužů. 1774 kdo neplatil řádně daně a kontribiuční dávky, byl k němu dán voják na "exekuci", musel ho vydržovat (v tehdejší době to představovalo hodnotu 7 kr denně), kromě toho musel voják dostat denně 1 groš. 1777 velké rekrutování na celé Moravě (napětí s Pruskem). 1784 nařízení císaře Josefa II.: kdo sami sebe zohyzďují, aby nemuseli jít na vojnu, mají se na vojnu vzít za pacholky k fůrám nebo k dělům (vozka u tažných koní) - dříve za to byl trest 10 let nucených prací na údržbě pevností. Nákupní cena hříbat pro vojsko: pro kyrisníky 120 zl, pro dragouny 105 zl. 1790 rakouské uniformy: dva zkřížené bílé pásy na prsou měla pěchota, sapéři, pontonýři a minéři. Jeden pás přes prsa měli dělostřelci, kyrisníci, dragouni, huláni, husaři. Pěchota měla čepice s vysokým štítem a znakem, uniformy měli většinou bílé. Dělostřelci v Olomouci měli šedé uniformy a dvourohé černé klobouky. Jezdectvo mělo různé klobouky a čepice. Sapéři, minéři a pontonýři měli modré krátké kabáty a černé kloboučky s pérem. 1798 rakouští husaři měli krátké karabiny (dlouhá pistol). 1800 verbování vojáků (proti Napoleonovi) bylo na Valašsku velmi neuspokojivé. Domobranci v hradištském batalionu se vzbouřili, vojáci nechtěli proti Napoleonovi bojovat, šířili se zvěsti, že nás Francouzi přijdou osvobodit. 1802 byla zrušena doživotní vojenská služba, místo ní jen určitá délka vojenské služby (tak zv. "kapitulace"): pěchota a vozatajstvo 10 roků, jízda 12, dělostřelci a ženisté 14 roků. Po uplynutí této doby mohl jít voják domů, nebo nastoupit novou kapitulaci s určitými výhodami. "Kapitulanti" odvykli práci a byli na vesnici nespokojeným živlem, pro vrchnost nepříjemným (nechtěli robotovat). 1804 bylo zavedeno vojsko domobrany (landwehr, landveráci); mladí vojáci byli odvedeni, k regimentům je však nevolali. Měli doma pušku, v neděli a ve svátek odpoledne cvičili (execírovali) za vedení vysloužilých vojáků. 1805 rychlé provádění odvodů, příprava k boji s francouzským vojskem. 1808 byla budována zemská obrana z dobrovolníků. Nejdříve se hlásili jenom měšťané, pak byl získáván i venkovský lid. Bylo jim slibováno, že po skončení války (s Napoleonem) již nebudou muset na celou vojenskou službu. Náklad na vybavení koně s jezdcem byl 400 zl. 1813 opět velký nábor vojska do zamské obrany. 1834 při vojenských odvodech byl prý špatný výběr, 19 letí chlapci byli prý malí, špatně živení a nemocní. 1835 vojenská služba snížena ze 14 let na 8 let. 1845 povinné vojenské odvody byly jen do určité kvoty, když byl vybrán předepsaný počet odvedenců, odvody skončily (za války se však odváděly plné ročníky). Odvody se konaly ve Val. Kloboukách (pro pěchotu), branci pak pochodovali pěšky do Napajedel, tam je oblekli do uniforem, odtud šli pěšky do Prešpurku (Bratislava), tam prodělali šestinedělní výcvik pěchoty (infanterie). Na dovolenou (Urlaub, orláb) voják musel jít pěšky. Ve službě fasovali vojáci denně tabák, chléb a 4 kr, ráno jedli černou kávu, v poledne měli oběd, k večeři nic, tu si museli vojáci obstarat sami. 1860 odvody byly ve Slavičíně, odvedeným dávala obec hotové peníze "na ruku" ("handgeld" - kapesné), obec jim též zaplatila útratu v hospodě a platila i jiné výdaje při rekrutování vojáků. Obec Slavičín též platila různé výdaje při procházení vojska, formanům mzdu za "foršpóny" (Vorsbahn - doprava vojáků nebo vojenského materiálu i do značné vzdálenosti, např. 1849 jel forman ze Slavičína až do Lipska (Leipzig), dále těmto formanům platila obec za oves, za zlámané kolo a pod.) Za vojenské přípřeže platila obec ještě v roce 1869. Při odvodech brala komise odvedence podle seznamu až potud, než byla splněna předepsaná kvota, ostatní šli k odvodu až příští rok. Rakouská pěchota měla "čáky" - válcové čepice s řemínkem pod bradu, na čepici byl velký mosazný znak a nahoře trčel mosazný kroužek. 1865 rekruti chodili do Val. Klobouk, do Uh. Brodu nebo do Kroměříže (podle druhu vojska). 1866 (válka s Pruskem) brali všechny rekruty, kompletní ročníky. Odvedenci k pěchotě šli pěšky do Napajedel, tam dostali uniformy, pušky a náboje, složili přísahu na 8 let a pak šli pěšky do Prešpurku. Tam prodělali výcvik, ubytovaní byli po chalupách na předměstí, poté pochodovali proti Prusům do Čech. Po válce měla pěchota službu ještě 3 roky, jízda ještě 8 let. Tehdejší vojenské hodnosti: voják, svobodník (frajtr), desátník (cugsfýra), četař (kaprál), šikovatel (feldvébl), poručík (lajtnant), nadporučík (obrlajtnant), kapitán, major, podplukovník (hauptman), plukovník (obrst), generál, feldmaršál. Za pruské války se projevila neschopnost důstojnictva: vyšší hodnosti zastávali šlechtici (kteří se zpravidla neuplatnili jinde), vojenský postup se získával podle erbu a majetku, ne podle schopností a zásluh. Vojáci byli vyzbrojeni puškami staršího typu - předovky na kapsle perkusovky), pruská armáda měla již pušky modernější - zadovky. 1868 první branný zákon: vojenská služba je povinná na 3 roky, pak 2 roky v zeměbraně a 7 let v záloze. Odváděli se muži od 20 roků. 1883 na Moravě byly tyto pluky a prapory, do nichž byli nabíráni odvedenci (kromě dalších speciálních jednotek): pěchota: celkem 4 pluky, z našeho kraje byli vojáci odváděni ke 3. pluku arcivévody Karla (od 1715), velitelství bylo v Kroměříži. Z Kroměříže byli odvedenci odvezeni do Těšína, kde byl pěší pluk č. 100 (říkali si "hundertáci"). V tomto pluku sloužili zdejší lidé i za I. světové války. dragouni: celkem 2 pluky, 12. pluk měl velitelství v Kroměříži polní myslivci: 5. prapor měl velitelství v Holešově zemská obrana (landwehr): 12. prapor měl velitelství v Kroměříži 1887 branci ze Slavičínska šli pěšky s dřevěným kufrem do Kroměříře, odtud někteří do Znojma, někteří do Těšína. 1889 nový branný zákon: odvody byly až od 21. roku, záloha prodloužena na 10 let (zembranci cvičili 8x, vždy v neděli). Pro brance s ukončeným vzděláním (s maturitou, vysokoškoláci) byl jenom jednoroční vojenský výcvik (jednoročáci, tato skupina vojáků byla jen do roku 1918). 1918 první českoslovenští vojáci fasovali cigarety a 6 Kč denně (samozřejmě měli zajištěnu stravu), později jen 3 Kč, nakonec jen 1,5O Kč. 1920 nový čs. branný zákon: vojenská povinnost 18 měsíců, po skončení aktivní služby ještě 4x vojenské cvičení (manévry) každý druhý rok na 3 týdny. Odvody byly od 20 let. Náš otec Josef byl landvérákem v Kroměříži, získal hodnost kaprála (tři kostěné hvězdičky na límci), za I. světové války byl velitelem kulometné čety (kulomety jim nosili koně), na východní frontě byl raněn, ležel v lazaretu v Terezíně, po vyléčení doprovázel vojenské vlaky až do konce války. Já jsem vojákem nebyl (jen v záloze doma), manželka byla rotná u spojařů, syni byli vojíni bez hodnosti (jeden u železničního vojska ve Valašském Meziříčí, druhý šoférem v Kutné Hoře). Náš švagr byl podplukovníkem. Drahomír Brzobohatý